Zvuk je každé podélné mechanické vlnění v látkovém prostředí, které je schopno vyvolat v lidském uchu sluchový vjem. Frekvence tohoto vlnění leží v rozsahu přibližně 20 Hz až 20 kHz; za jeho hranicemi člověk zvuk sluchem nevnímá.

V širším smyslu lze za zvuk označovat i vlnění s frekvencemi mimo tento rozsah. Například  zvuk s frekvencí nižší než 20 Hz (který slyší např. sloni) nazýváme infrazvuk. A zvuk s frekvencí vyšší než 20 kHz ( delfíni vnímájí zvuk až do frekvencí okolo 150 kHz) nazýváme ultrazvuk.
Zdroj zvukového vlnění se nazývá zdroj zvuku a hmotné prostředí, ve kterém se toto vlnění šíří, nazýváme vodič zvuku. Vodič zvuku, obyčejně vzduch, zprostředkovává spojení mezi zdrojem zvuku a jeho přijímačem (detektorem), kterým může být ucho, mikrofon nebo snímač zvuku. Zvuky se šíří i kalpalinami (např. vodou) a pevnými látkami (např. stěnami domu).
Pro naší potřebu zpracování zvukové složky digitálního obrazového záznamu, úpravám a zpracování zvuku na počítači obecně, nám zatím bude stačit rozdělení zvuků na hudební  (tóny) a nehudební (hluky, ruchy). Zdrojem hudebních zvuků mohou být například lidské hlasivky, nebo různé hudební nástroje. Jako hluky (ruchy) označujeme nepravidelné zvuky (např. vítr, výstřel, běžící motor apod.). Dalším typem zvuku, se kterým budeme pracovat při úpravách audio a video záznamů je mluvená řeč.
Každý zvuk, hudební i nehudební, se vyznačuje svojí fyzikální intenzitou, s kterou je rovnocenná veličina nazývaná hladina intenzity zvuku měřená v dB, a fyziologickou hladinou své hlasitosti. Mimo to se hudební zvuky vyznačují ještě frekvencí, která určuje jejich výšku. Třetí základní vlastností zvuku je průběh kmitání, ovlivňující jeho zabarvení. S těmito parametry se setkáme při úpravách zvuku v audioeditačních programech při použití efektových audiofiltrů.